Jak se všechno může změnit během jediného okamžiku. Sobota odpoledne, hrajeme s Pavlem a Family na slavnostech v Kladně, vše je vypočítáno na minuty. Poslední tóny, děkovačka, balím jen kytaru a skáčeme do auta. Je 16.45h a ve 20h má začít koncert Pirilla na náměstí v Přerově. Čeká nás cca 340 km v průtrži, která bičuje dálnici. Kluci z Family balí aparaturu, dojedou později. Tedy tak to mělo původně dopadnout. Stěrače makají na nejvyšší rychlost, rychleji než něco málo přes stovku se jet nedá. Asi 80 km za Prahou volám Robertovi, který mezitím vše organizuje v Přerově, že dojedeme kolem tři čtvrtě na osm. V tom okamžiku dostáváme smyk….. auto se točí kolem osy jako káča…… „nedojedeme“ jsem prý ještě řekl do telefonu. Robert mi potom řekl, že už slyšel jen ránu a ticho. Narazili jsme čelně do pravého svodidla, ještě nás to odhodí zpět, ale naštěstí ne daleko. Pavel reflexivně zajíždí ke krajnici, i když vidíme, že auto je zepředu pěkně rozmašírované. Klepou se mi nohy, dveře jdou naštěstí otevřít. Vyskakujeme z auta, abychom nebyli následně smeteni někým za námi. teprve teď nám dochází, co se stalo a jaké jsme měli štěstí v neštěstí. Těch pár vteřin totiž neprojíždělo žádné auto. To už ale po chvilce neplatí, kamiony jeden za druhým, dálnice, která byla před malou chvílí plná zbytků plastů a skla je během okamžiku vymetená, kousky kolem nás létají jako šrapnely. Když si představím, že nás svodidla mohla odrazit zpět doprostřed dálnice a příčně ……… Pavel volá odtahovku a policii. Odtahovka přijíždí po pár minutách, to už stojím v reflexní vestě u trojúhelníku a zírám tupě někam dopředu. Pak si uvědomuji, že jsem volal Robertovi a že musí prožívat těžké chvilky…. volám znovu a slyším jak mu padá balvan ze srdce, když říkám, že jsme v pořádku a odskákalo to jen auto. Přijíždí policie, domlouváme se, že auto se naloží na odtahové vozidlo a vše budeme řešit na parkovišti asi 2 km odtud. Vidím, že Pavel je ještě pořád v šoku, ale už si uvědomuje, že nejdůležitější je je to, že jsme havárii přežili absolutně bez úhony. Pracovník odtahovky nám říká, že na tomto úseku tahají auta při každé přeháňce, dálnice je špatně vyspádovaná a vznikají zde hluboké kaluže. Policie sepisuje ve svém autě protokol, zapomněli na tiskárnu, tak čekáme až jim nějakou přivezou. Mezitím přijeli ostatní kluci z kapely, kteří vyjížděli z Kladna po nás. Sedám do auta totálně promočený a drkotám zuby. Pavel po celou dobu sepisování protokolu stojí nehybně venku v průtrži, která neustává. Za pár minut se dopluží na parkoviště doutnající rozbitá škodovka, vyskakují z ní lidé a vytahují dvě malé děti. Jako ze špatného filmu. Protokol je sepsán, Pavel ho podepisuje a po necelé hodině v prudkém lijáku sedá dozadu do auta. Odtah je domluven a můžeme vyrazit. Po pěti kilometrech přestává pršet a dálnice je v podstatě suchá…….. Pavel vytahuje z kapsy dva telefony, z nichž crčí voda…. Dávám mu svůj telefon s tím, ať zavolá manželce do Přerova, protože fáma se určitě šíří rychlostí blesku. A taky, že ano…. Je před 20. hodinou , za chvíli jsme měli v Přerově začínat. Chybí ještě 200 kilometrů….. Konzultace s pořadatelem Rudou Neulsem. Říká, že to oznámí a uvidíme, zda lidi vydrží nebo ne. Rozhodujeme se, že koncert odehrajeme. Sedíme s Pavlem vzadu jako „dva oukropci“ jak prohlásil pianista Péťa Stojan. Chvíli se držíme kolem krku…… už nám to došlo úplně…. jsme živí a zdraví……. V Přerově prý čeká plné náměstí. Převlékáme se po cestě v autě a hlásíme průběžně polohu. Teď už je to jako z amerického filmu, i když bychom si to určitě rádi odpustili. Blížíme se k Přerovu. K našemu úžasu zíráme na obrovský nehybný mrak nad Přerovem, který věřte nevěřte má tvar siluety netopýra. Fakt a nekecám…… Přijíždíme na náměstí, vyskakujeme z auta a slyšíme řev a potlesk. Ale to už je jiný příběh, o kterém snad příště. Koncert začíná…… ( fotografie budou postupně ve fotogalerii a Jirka Vojzola natočil prý skvělé video, které v co nejbližší době také zveřejníme).
Co říci na závěr. Mistr Pavel Novák nás tam nahoře hlídá ……. Díky Pavle……..
Jarda Macíček
